Postavy

Postavy spjaté s rumburskou Loretou a klášterem 

Marie

Dívka narozená v Rumburku

„Tátu jsi zabil. Mámu jsi mi vzal. Bratr padl. Sestřička už není. A vezmeš si i mě? Tak vezmeš? A to jsi spravedlivý?“ 

Věřila jsem Vám. 

Bohu. 

A pak jsem věřit přestala. 

Zdeněk Zemánek

zmocněnec SÚC

„Lze říci, že nálada věřících vzhledem k opatřením, která byla učiněna ve dvou akcích klášterů je dobrá a i věřící přijmuli toto opatření jako nutné. Je nutno konstatovati, že mnozí i věřící si přejí, aby i kláštery ženské byly zrušeny a budovy byly použity skutečně po účely veřejné.“

Anton Friedrich

Sudetský Němec nar. v Rumburku

„Františka se pevně držela našich vrat. V téhle ulici stál náš dům. Postavil ho děda. Byl to domov. Vychovali jsme v něm syny, mluvili německy i česky. Padli u Drážďan. Františku na těch vratech zastřelili. Páteru Hilbertovi jsem taky nestihl pomoct. Nestačil tempu pochodu, protože měl astma, tak ho zastřelili. Zabili mého zpovědníka. A tak jsem se vrátil. Sám. Naposledy.

Mstít se nechci. Nebudu. 

I když náš dům rozebírají cihlu po cihle. 

Bože, oslepl jsi? 

Páter Mansuet - Karel Ston

poslední kvardián kláštera v Rumburku

Před sedmdesáti lety byl v rámci Akce K násilím zrušen kapucínský klášter v Rumburku. Odvedením řeholníka pátera Karla Stona došlo k násilnému ukončení 267 let trvající existence kláštera. Stalo se tak 4. května 1950. Kvardián (představený) kapucínského kláštera v Rumburku, páter Mansuet, vlastním jménem Karel Ston, byl po odvlečení z Rumburku jako jeden z devatenácti kapucínů umístěn v nejtvrdším internačním táboře v Želivu. Později byl internován v Broumově. Po propuštění a penzionování působil u řeholních sester, zemřel v roce 1965.

Anton Florián, kníže z Liechtensteina a jeho žena Barbora Eleonora Thun-Hohenstein


Založili, vystavěli, podporovali a financovali, dočkali se zkázy svého majetku. Mýcení myšlenek totalitou postihlo kláštery zevnitř i zvnějšku, poklesla morálka a z klášterů byly v nejlepším sklady, knihovny, depozitáře...rozkradená a rozehnaná kultura, umění a slušnost. 

V inscenaci Půlnoc v pohraničí mají své nezastupitelné místo - mlčící svědkové zkázy, v myšlenkách navracející se do minulosti, která nelze vrátit, ale ani se z ní nikdo nepoučil. 



bratr Vojtěch

řeholník a student, svědek Číhošťského zázraku.


Můžete mě škrtit. Můžete mě mučit. Můžete mě zabít. 

Ale mou duši nikdy nedostanete. 



Vrána

vykradač, zloděj, ochmelka

Duše bez domova. 



Svědomí národa


Nikdo nemá právo brát člověku jeho lidství. Nehřešit na duši jiných.